Imposter Syndrom – co to je a jak s ním bojovat

Mojí kamarádku Lenku znám už přes 10 let. Když jsme chodily spolu na základní školu, byla mým příkladem, jak bych se měla učit – kdykoliv jsem já dostala dvojku nebo trojku, Lenka dostala jedničku. Lenky formulka byla jasná – doma si sednu, otevřu učebnici, sešit a jedu.

„A proč má Lenka jedničku a ty ne?“ zaznívalo pravidelně. Tyto srovnání pokračovaly do mnoha dalších let. Před rodiči už jsem skoro Lenku ani nechtěla zmínit, protože jsem věděla, jak bude hovor pokračovat „A jak se má? Co známky?“, což se poté nutně sveze směrem na moje známky.

Lenčina formulka fungovala jako nějaká magie na všechny okolo – stačilo si sednout a učit se.

Avšak pouze do chvíle, než se setkala s reálným světem.

Lenka vs. Práce

Lenka začala pracovat celkem nedávno, hned po vysoké škole. Po šesti měsících od jejích státnic jsme se sešly a už tehdy jsem věděla, že je něco v nepořádku.

„Všechno je asi nějak jinak, než jsem čekala. Nevím, co mám dělat.“ řekla mi, a i v přítmí kavárny jsem si všimla, že se jí lesknou oči.

Lenka mi povyprávěla, jak se jí poslední půlrok otočil svět vzhůru nohama. Jednoduše řečeno – její technika, kterou praktikovala celý svůj studentský život v práci nefungovala. Najednou si nemohla sednout nad žádnou učebnicí.

Po dvou měsících v práci měla pocit, že tam nemá co dělat. Zcela zmizela její kontrola nad světem. Měla pocit, že je podvodník, který tam zabírá místo. Ostatní měli více zkušeností, ale ona? Vždyť dělá v docela jiném oboru, než jaký studovala, co tady vůbec dělá? Na rozdíl od prostředí třídy, kde byla v podstatě hvězda měla tady pocit, že je jedna z davu – ne, hůř – že ostatní musí vidět přes její fasádu a ani se vlastně do tohohle davu nehodí. Měla pocit, že neustále dělá nějaké chyby. Dělají je i ostatní? Pokud ano, tak si toho nevšimla nebo jí to kolegové neřekli.

Lenka zjistila, že má tzn. Imposter syndrome.

Lenka vs. Imposter Syndrome

Lenka zažívá to, co zažívá mnoho mladších, ale překvapivě i seniornějších pracovníků. Imposter syndrome neboli „syndrom podvodníka“ (překlad autora) je stav, kdy máte pocit, že vůbec nejste vhodní na pozici, kterou jste dostali – že tzn. vaříte z vody a vlastně nejste tak kvalifikovaný jako mají ostatní pocit. Nejčastěji se s tímto dá setkat v pracovní rovině, ale může se to objevit i v soukromé rovině. Připadáte si jako herec nebo lhář, i přesto, že zcela racionálním pohledem nejste ani jedno. Toto celé je provázeno strachem, že ostatní vás musí „odhalit“ – že zjistí jednoho dne co jste zač.

Lenka ztratila svoji jistotu, svoji půdu pod nohama. Předtím měla pocit jasné logičnosti života – naučím se – umím – dostanu pochvalu. Lenka měla poprvé v životě pocit, že neví, kdo je a Impostor syndrome se přikradl zezadu.

V jejím případě se objevil tento pocit po neúspěchu, ale častokrát je to přesně naopak a objevuje se při úspěchu.

Moje jiná kamarádka Lucie zase před pár lety „explodovala“ na Instagramu a chvíli se z ní stala influencerka. Když jsme v té době zrovna viděly zmínila jsem jí, že je skvělé, že má tolik sledujících a že nechápu, že jich tolik dokázala sesbírat. Čekala jsem mrknutí nad zvednutou skleničkou se slovy: „Jsem holt dobrá.“ Nečekala jsem tohle vyjádření: „Já to taky nechápu. Nevím proč mě ty lidi sledují. Mně přijde, že to musí každým dnem odeznít, že přijdou na to, že zas tak zajímavá nejsem.“ Myslela jsem, že se Lucka podceňuje, ale teď už vím, proč nerozjela kariérní dráhu na Instagramu.

Dokonce existuje i pojem double Imposter syndrome – vaši přátelé říkají, že mají Imposter syndrome, ale vy víte, že oni jsou kvalifikovaní a pozici si zaslouží, na rozdíl od vás, kdo si jí nezasloužíte a připadáte si jako ten „opravdový“ podvodník ve srovnání s nimi.

Typy Imposter Syndromu

V podstatě existuje pět nejčastějších typů lidí, kteří tento syndrom můžou zažívat:

1/sólista – typ, který preferuje samotu, samostatný výkon práce, individualisti, odmítají žádat ostatní o pomoc a vnímají to jako známku slabosti

2/superhrdina – pracuje až do vyčerpání, aby pokořil svůj pocit nedostatečnosti

3/ přirozeně inteligentní – dávají si velmi vysoké cíle a poté jsou rozmrzelí, když tohoto cíle nedosáhnou, často lidé, kteří mají nějaký přirozený talent, který jim v minulosti mohl zkreslovat míru jejich schopností

4/ expert – chce znát problematiku do hloubky, mít dokonalou expertízu na dané téma, pochybují o své kvalifikovanosti

5/ perfekcionista – není nikdy dostatečně spokojený se svými výsledky, snaží se dosáhnout co nejlepšího výkonu, příliš se zaměřují na své nedostatky a na to, co jim nejde

Jaké je řešení?

Zde je pár rad, které vám mohou pomoci bojovat s Imposter syndromem:

• Uvědomte si, odkud pochází vaše pocity a pojmenujte si je – odkud pramení tento pocit neadekvátnosti? Dávali Vám v dětství rodiče příliš vysoké cíle? Kritizovali Vás přehnaně? Byli jste jednu dobu v něčem velmi dobří a nyní jste zklamaní, když nedokážete totéž reprodukovat? Pyšníte se navenek tím, že příliš pracujete, protože máte strach, že Vás jinak okolí uvidí jako neschopného? Konkretizujte si, proč máte dané pocity.
• Svěřte se někomu, komu věříte a kdo Vás bude brát vážně – iracionální pocity mají tendenci se rozšiřovat a nabírat na intenzitě, pokud se s nimi nikomu nesvěříte. Váš blízký Vám s největší pravděpodobností řekne, že Vás vůbec nevnímá jako neschopného, naopak.
• Zhodnoťte Vaše schopnosti – v realistickém měřítku jsou vaše schopnost velmi pravděpodobně zcela adekvátní. Zkuste si třeba sepsat, v čem si myslíte, že jste dobří a vzpomeňte si na příklady situací, kde jste se sobě líbili. Cílem je zaměřit se na pozitivní hodnocení sebe sama místo neustálé sebekritiky.
• Zadržte negativní myšlenky už v jádru – pokud se „přistihnete“, jak opět myslíte na něco negativního, zastavte se u této myšlenky a analyzujte ji (jak jsem na toto přišel? Je to opravdu racionální nebo je to přehnané? Vadí tolik, že toto neznám/že jsem udělal chybu nebo se to dá snadno napravit?) pravděpodobně dojdete k závěru, že tato myšlenka byla ukvapená.
• Nepoměřujte se s ostatními – vždy bude někdo chytřejší, schopnější, rychlejší apod. s tímto je třeba se smířit, je to prostě fakt. Poměřování se s ostatními nevede k ničemu produktivnímu – vede to pouze k sebelítosti, závisti či zklamání. Pokud se chcete poměřovat s někým, tam maximálně sám se sebou – jak jsem se za poslední týden/měsíc/rok posunul? Často zjistíte, že máte za sebou velký pokrok, kterého byste si jinak třeba ani nevšimli.
• Malé cíle jsou taky cíle – Každý den není vhodným dnem pro vysoké cíle. Někdy je Vaším největším úspěchem získání velkého klienta a někdy je to vstát z postele – obojí je v pořádku.

 

Zažili jste někdy ´syndrom podvodníka´ nebo znáte někoho, kdo ho má?

Jak jste se s ním vypořádali a co Vám pomohlo nejvíc?

 

 

Autor: Veronika Gajdošová

 

Líbí se vám článek? Pošlete ho dále, sdílejte, lajkujte: