„Co je pro mé dítě nejlepší?“

Po včerejších online třídních schůzkách na téma přijímací zkoušky na střední školy, kdy hlavním tématem bylo správné vyplnění přihlášek a nutnost dodržení termínů s odevzdáním přihlášek a jiných formalit, vždy přichází otázka: „A co je pro mé dítě nejlepší?“

Myslím si, že ve 14 letech už leckteré dítě od dětství ví, co by ho v životě bavilo. V těchto rodinách, pokud s tím rodiče souhlasí, je vše jednodušší.

U nás je to ale zatím jedna velká neznámá. Komunikujeme s dcerou, co by chtěla, kam dál… Můžu do tohoto tématu vložit naše pracovní zkušenosti a cestu, kterou jsem si zvolila já s manželem? Dnes je přeci vše úplně jinak, než před 30 a více lety, kdy jsem se rozhodovala já kam půjdu. Dnes jsou jiné priority, jiné žádané obory, vyšší konkurence. Znalost jazyků je povinnost, dříve to byla neuvěřitelná výhoda jedince.

Já třeba chtěla na obchodní akademii, přála jsem si být sekretářkou. Moje mamka ale rozhodla, že půjdu
na gymnázium, protože na OA chci jít jen z důvodu, že bych díky výbornému prospěchu byla přijata bez přijímaček. Do Prahy na sportovní gymnázium jsem jít nesměla, protože bych buď byla ve škole, dopoledne
i odpoledne na tréninku, každý víkend hrála a neměla čas jezdit domů – vrcholový sportovec byla moje 2.volba
a velký sen.

A proto mi v těchto dnech neustále vrtá hlavou: Do jaké míry je správné děti usměrňovat se svým výběrem?

Má mladší dcera si rozhodla pro přijímací zkoušky na gymnázium s rozšířeným německým jazykem (stejně jako starší, která ale měla výhodu a 3 roky v SRN jako dítě žila). No nic, pokud se dostane, nebude to lehká cesta, ale určitě to má budoucnost v podobě 2 cizích jazyků a všeobecného přehledu. Dnes, ale přeci jen, a vím i ze své zkušenosti, je největší poptávka po technických oborech. Nicméně o technice dcera nikdy nemluví….

Opravdu ale dělá maximum pro to, aby se dostala? Připravují se jiní spolužáci více? Má adekvátní přípravu?

Jako rodič jsem asi více kritická, ale myslím, že ne. Zatím se tím, ale trápím sama, protože hledím více do budoucna a přeju si pro ni to nejlepší… O následcích s případným neúspěchem ani nechci přemýšlet. Mám ale právo ji tlačit do přípravy? Má to ten správný efekt, když nechce dobrovolně? Však všechny profese jsou potřebné, nemůžeme být všichni ředitelé…

Máte podobné zkušenosti? A jak jste je řešili? Nechali byste výběr střední školy a jejich přípravy na dětech nebo má rodič právo rozhodovat o osudu svého dítěte?

Autor: Ing. Jana Mikulová